Blog z cest

Zambie 2021

Začátek všeho

Už jako malý kluk jsem hltal všechny knížky, ve kterých se vyprávěly příběhy z dalekých afrických zemí. Přál jsem si být lovcem, později tím, kdo bude zachraňovat vzácná zvířata. Jak už to tak bývá, osud mě profesně zavedl naprosto jiným směrem. Už dávno nejsem klukem, ale sny o poznávání dalekých a divokých končin mi zůstaly.

Sny, a obzvláště ty dětské, se mají plnit. Tak jsem se vypravil v září 2021 spolu s dalšími šesti lidmi a průvodcem z řad Zirhamie na dobrodružnou expedici do jižní Afriky.

Bylo docela vtipné, že jsme se všichni poprvé viděli až na letišti v Praze, resp. s průvodcem Petrem, Vaškem, Jirkou a Evou až při mezipřistání v Nairobi. Z Prahy jsem letěl spolu s Káďou, Mirem a Martinou přes Amsterodam a dále do zmíněného Nairobi. Tam nás čekalo konečně shledání a do Zambijského Livingstone už jsme pokračovali všichni společně. Let byl náročný, ale všichni jsme se moc těšili, až si vyzvedneme naše terénní auta a vyrazíme na cestu po Zambii, částečně po Zimbabwe a Botswany.

Viktoriiny vodopády

Expedice Zambie 2021 byla dnes zahájena. Poslední noc v civilizaci, doplnění zásob v Livingstone a vyrážíme podél řeky Zambezi do divočiny. A kde jinde začít, než na Victoriiných vodopádech..

Vzhledem k tomu, že je v Zambii právě vrcholné období sucha a Zambijská strana vodopádů je téměř vyschlá, musíme se vypravit do sousední Zimbabwe. Není to příliš daleko a tak se dopravujeme na zambijskou celnici. Vyřízení formalit netrvá překvapivě příliš dlouho a tak se vydáváme pěšky asi 3 km přes vysoký most spojující obě země. Ani na druhé straně žádné problémy nejsou. Po několika stovkách metrů stojíme před branou do Victoria falls. Blíže asi nemá cenu tu nádheru slovy popisovat …

Ngonye Falls

Po cestě s dírami, do kterých by se v pohodè schoval dospělý slon a dalších mnoha kilometrech necesty jsme se dostali na místo, kde nás přivítal místní domorodec s kalašnikovem. Dál jsme už museli pěšky, s kmetem, který si možná třásl rukou i s Livingstonem . Prodíráte se křovinami, pak našlapujete na kameny, které jsou pořád větší a větší, až dosahují obřich rozměrů … aha procházíme korytem vyschlého ramene řeky Zambezi, respektive vodu slyšite kdesi pod sebou. Stale hlasitější burácení naznačuje, že se blížíte. Jestli jsem psal minule nadšenè o Viktorkách, tak místo nazvané Ngonye Falls mi učarovalo. Ryzí přírodní zázrak, na naprosto odlehlém a nepřístupném místě. Když nám náš stařičký průvodce s nadšením oznamoval, jak v těsné blízkosti tohoto zázraku postaví číňani elektrárnu, bylo mi moc smutno … Obávám se, že i poslední zbytky původní Afriky přestanou za pár let existovat …

Africká tajga

Dnes jsme po mnoha dnech dorazili z divočiny do malého městečka, kde trošku fungují data. V posledních dnech jsme zažili plavení a rybolov na Zambezi plné hrochů a krokodýlů, denní i noční přejezdy napříč národními parky, kde jsme byli na obrovském území jedinými lidmi vyjma několika rangerů. Asi nás má cestovatelský bůh docela rád, protože jsme viděli levharta, který se připravoval na lov, lví pár … nevím jestli se právě pohádali, ale lvice šla napřed, lev ji znuděně následoval a naše přítomnost je ani trochu nerozhodila. Oba prošli kolem našich aut ve vzdálenosti tak na tři metry. Horké chvilky jsme zažili se slony samotáři, kteří na naší přítomnost reagovali dost podrážděně a museli jsme několikrát velmi rychle ujíždět. Je neuvěřitelné, jaké rychlosti je takový kolos schopen. Naproti tomu se sloní rodinky s mladými chovali velmi přátelsky. Buvolům se tady v Africe říká černá smrt. Jsou to věčně naštvaná a nervózní zvířata, které je radno pozorovat z uctivé vzdálenosti. Nám se „povedlo“ dostat doprostřed obrovského stáda, z jedné strany máte řeku a z druhé bažiny. No dívat se na ty obří hlavy a rohy z pár metrů, je jako když pucujete v pekle hrnce. Včera nás čekal přesun přes naprosto odlehlou část NP, kde se teprve před několika měsíci podařilo upravit cesty, pokud se tomu dá tak říkat. Opravdu velmi obtížný přejezd plný nebezpečných míst, brodů, vyschlých koryt řek a sucho, jaké si nedovedete představit. Na pohled tajga, bez zeleného kousku trávy nebo listí a bez jakéhokoliv života. Podle rangerů tuto cestu zdolali pouze dva jihoafričani a teď naše česká expedice.

NP South Luangwa

Tak další dny expedice jsou za námi. Dvě píchlé pneumatiky na jednom autě najednou, jejich výměna při 41 stupních, ale dorazili jsme do cíle. Tím je největší NP Zambie South Luangwa. Trošku nepříjemností s neustálým hlídáním věcí, 10 vteřin otevřené okno stačilo, aby Káďa přišel o své sušenky. Opice jsou nejdrzejší stvoření světa, tedy hned po některých lidech. Od našich aut se střešními stany je krásný výhled na řeku, kde máme jako na dlani obrovské množství hrochů a krokodýlů, občas se vykoupe i slon. Moc se do parku těšíme, protože se jedná o park s jednou z největších koncentrací zvěře v Africe. Ale nemyslete si, že je to nějaká zoo. Na to, abyste spatřili třeba šelmy, musíte mít opravdu čas a dost štěstí. A zdaleka ne každému se to podaří. Ale nás si zvířata evidentně oblíbila, takže jsme měli tu čest potkat dvě lvice .. a to prosím na dva metry, dvakrát levharta na stromě přímo nad námi, v noci hyenu, samozřejmě spoustu žiraf, slonů, zeber, buvolů, nádherných ptáků a jiných zvířat. Dva dny a jedna noc v NP plná zážitků . No ale to největší dobrodružství nás čekalo dnes večer přímo v kempu. To si tak rozděláte oheň, uvaříte večeři popřejete si dobré chuti a hned první sousto vám zaskočí. Z porostu se zjeví obrovské siluety, jedna, dvě, tři … sloni. Máte přeci oheň, jsou jen zvědaví a budou se držet dál. Až vám bude někdo takovou kravinu říkat, nevěřte mu prosím. Naši sloni si to namířili přímo k nám, dva pěkně metr od nás z jedné strany, další metr z druhé a v pohodičce přes náš táborák. Po důkladném prozkoumání obrovskýma očima a chobotem rodinka usoudila, že ti divní bílí trpaslíci nejsou nic extra a odkráčela v klidu a míru do tmy. Nadšen a s jistou dávkou úlevy si chci odskočit … ježišmarjá co je zase tohle. Patnáct metrů od nás obrovský hroch. Vzpomenu si na slova místních, že slon před útokem vždy dvakrát varuje, kdežto hroch a buvol útočí bez varování. Chvilku se ještě přibližoval a pak se rozhodl pást přeci jen jiným směrem. Sloni nás navštívili v noci ještě jednou a někteří si tak mohli pohlédnout ze střešních stanů se slonem pěkně z očí do očí. Pravá Afrika … a abych nekončil zase tak „happy“. Nikde jinde jsme nezažili tolik bodanců, jako tady. Všichni jsme jako po neštovicích. Ta potvora, co to má na svědomí je navíc nesmrtelná. I když jí trefíte kladivem, tak se otřese a letí dál. Jo a jmenuje se moucha tse-tse. Ale prý už místní soudruzi spavou nemoc vymýtili. No raději ale „dobrou“.

Zazvonil zvonec

Naše expedice Zambie 2021 je u konce. Všichni jsme už v pořádku doma, ale já bych přesto rád ještě jeden příspěvek této expedici věnoval a popsal zážitky z posledních dnů v Africe. Cesta pokračovala z NP South Luangwa přes Lusaku zpět do výchozího bodu naší expedice, tady do Livingstone. Poslední dny nás u druhého auta trápily problémy s chladičem a jak se následně ukázalo, problém byl v nefunkční vodní pumpě. Tak jsme se museli rozdělit, přišli jsme o jedno auto. Já spolu s Káďou a Petrem jsme se rozhodli dostat do Livingstone po vlastní trase. Povedlo se nám stopnout dvoupatrový autobus. Samozřejmě, že jsme byli jedinými bělochy nejen v autobusu, ale i v okruhu stovek kilometrů čtverečních. Po celém dni na horkém slunci jsme moc vábně nevypadali a troufám si tvrdit, že jsme ani příliš nevoněli. Na rozdíl od vymydleného a perfektně upraveného zbytku autobusu. V autobusu řvala po celých asi osm hodin jízdy místní muzika, která se nám zprvu moc líbila, na konci cesty už jsem si uši zacpával cípem od košile. Nicméně jsme se v pořádku do Livingstone dostali a asi po hodině nás dojel zbytek expedice ve funkčním autě. Brzy ráno jsme totiž museli na PCR test, bez kterého bychom se nedostali do sousední Botswany a Zimbabwe, ale ani domů. Jako všechno v Zambii, tak i PCR testy jsou zážitkem. Na jednom místě Vás zaregistrují, zaplatíte 1000 kwacha, tedy asi 1.600,- Kč. Pak jdete přes celou nemocnici na samotný test. Obrovské cedule s lebkou a zkříženými hnáty Vám příliš klidu nedodají, ale nakonec nám sestřička s obrovským poprsím přeci jen nosní dírky řádně prošťouchala. Druhý den ráno jsme se měli dostavit pro výsledky samozřejmě úplně na jiné místo ve městě. No zkrátím to … testy nebyly hotové ani ve čtyři odpoledne, spolu s námi na výsledky čekalo asi 200 rozzuřených kamioňáků. Nikdo Vám není schopen nic říct a vy netušíte, jestli budou výsledky dnes, zítra, za týden, nebo nikdy. Jak říkají místní „vy máte hodinky a my máme čas“. Ve chvíli, kdy se ozvalo jméno prvního člena expedice, rozpoutalo to málem mezinárodní konflikt, protože kamioňáci měli opravdu chybný pocit, že máme snad nějaké výhody. Nicméně jsme do večera měli všichni PCR test v kapse a mohli jsme druhý den do Botswany. Naším cílem byl jeden z nejnavštěvovanějších parků v celé Africe Chobe. Nebudu se rozepisovat o velkém množství zvěře, obrovských stádech slonů a krokodýlů, fotky jsou asi výmluvnější. Druhý den jsme ještě navštívili Zimbabwe, kde se někteří členové expedice prolétli nad Victoriinými vodopády v motorovém rogalu, nebo helikoptéře. Další den už následovala cesta na letiště. Hned v Livingstone měl jeden z našich členů nepříjemný zážitek, když byl zavolán bezpečnostní kontrolou na důkladnou prohlídku odbavovaného zavazadla a chvilku to vypadalo, že si pobyt v Zambii minimálně o několik let nedobrovolně prodlouží. Jako suvenýr si vezl velkého dřevěného hrocha, který pod rentgenem vypadal, že obsahuje skrytou zásuvku, plnou čehosi. Naštěstí se vše vysvětlilo, protože tou tajemnou schránkou byla šiška salámu, zabalená pod hrochem tak nešťastně, že se místní celníci už těšili na prémie za odhalení minimálně dvou kil kokainu . O jednom zážitku jsem se ještě zapomněl zmínit. Tím byl samotný let z Nairobi do Livingstone, kdy se nám pilot velkého dopravního letadla rozhodl ukázat nejvyšší horu Afriky pěkně zblízka. Neskutečný zážitek mít Kilimandžáro jako na dlani. Je pravda, že jako letecký posera jsem málem zkolaboval, protože jsem si byl jistý, že ten stroj už se nikdy nemůže k nebi zvednout. Zase komu z Čechů se povede zemřít hrdinsky pod nejvyšší horou Afriky. Expedice Zambie 2021 se po všech směrech moc povedla a myslím si, že jsme se do té pravé Afriky všichni zamilovali. Tak třeba někdy příště

Pomoc od krále, pomoc od nás?

Skoro měsíc jsem putoval s expedicí Zambia 21 po Africe, o čemž jsem informoval na svém soukromém FB profilu. Narazil jsem teď na fotku, která mi připomněla jeden zážitek. Jezdíte po šílených necestách a naplánujete si nocování v divočině na místě, o kterém jiný cestovatel někde před mnoha lety psal. Jenže noc v Africe přichází tak, že někdo cvakne vypínačem a za několik minut je úplná tma. A v tu chvíli je vám jasné, že na plánovaném místě dnes bivakovat nebudete. Okolo vidíte pouze chatrče místních domorodců, kteří se západem slunce ulehají a najednou se u cesty objeví vysoký plot s bránou, kterou hlídají dvě obří hlavy lvů a několik strážců. Zastavili jsme s tím, že to může být nějaká lodge, tedy hotel, kemp … i když v tomto místě jsme nic podobného opravdu nečekali. Po chvilce se dovídáme, že stojíme před palácem místního krále. Vysvětlili jsme naší situaci a po několika telefonátech jsme dostali svolení přenocovat na pozemku u paláce, využívat ohniště a osobní koupelnu krále. Král nás vřele přivítal, pohovořili jsme s ním, usadil nás do honosných křesel … Místní král je jakýmsi stařešinou, starostou a předsedou JZD dohromady. A on ten palác z evropského pohledu trošku jako zkrachovalé družstvo v dobách temna vypadal … nicméně v kontextu s okolními rákosovými chatrčemi se o zcela luxusní sídlo se splachovacím záchodem opravdu jednalo. Ráno jsme uctivě poděkovali, dětem rozdělili sladkosti, školní a psací potřeby, ručně vyráběné maňásky a panenky. Velikou radost dětem udělali také naše firemní balónky. Pokud teď někoho napadá … jo chlapec si dělá reklamu a hraje na city s partou malých černoušků … královská rodina nám moc pomohla. Otevřít pobočku v Zambii se opravdu nechystám a po celou dobu se všichni členové expedice zásadně drželi pravidla, že nikomu nerozdáváme jen tak pro nic za nic, místní domorodce si nekupujeme, na žebrající děti nereagujeme. Možná vám to přijde divné, ale podle mě je to tak správné. Místní lidé jsou velmi přátelští, ochotni v nouzi nezištně pomoci. Dle mého názoru jim většina pomoci proudící z vyspělých zem spíšeí škodí, než pomáhá. Tvoří to závislost a neziskové organizace prezentují místní lidi jako naprosto neschopné a to není v žádném případě pravda. Bohužel se logicky snaží pomoci, která tam proudí využívat. Víte, ona ta „čistá pomoc“ zase takovou výhrou není. Moc každému doporučuji po vlastní ose opravdovou Afriku procestovat. Pak možná pochopí o co jde, co komu pomáhá, co komu škodí. Jen se obávám, že vám už moc času nezbývá.